Uhelné elektrárny ČEZ

Elektrárna se začala stavět roku 1971, její jednotlivé bloky byly postupně přifázovány do sítě od května 1975 do listopadu 1976. Generálním projektantem stavby byl Energoprojekt Praha, stavbu provedla firma VOKD Ostrava, dodavatelem technologie byla Škoda Plzeň. Kotle vyrobil podnik Vítkovice.

Ve čtyřech 200MW blocích je zde instalován výkon celkem 800 MW. Zaměstnanci hrdě nazývají svou elektrárnu „Osmistovka“. Každý ze čtyř kotlů má výkon 650 t páry/hod. Elektrárna ročně vyprodukuje okolo 2,5 až 3 TWh elektrické energie a více než 800 TJ tepla.

Dětmarovická elektrárna spaluje černé uhlí s průměrnou výhřevností 22 MJ/kg, které se dopravuje po železnici z nedalekých ostravsko-karvinských dolů. Uhlí vozí vlaky dopravce OKD Doprava, který také provozuje vlečku elektrárny a vykládku uhlí ze samovýsypných vozů v hlubinném zásobníku, i provoz zauhlování. Ročně se ve zdejších kotlích spotřebuje 1 až 1,5 milionu tun uhlí. Průměrná denní spotřeba paliva na jeden blok je cca 1 600 tun uhlí, což představuje cca 32 železničních vagónů.

Účinnost kotlů se pohybuje okolo 90 %, nejvyšší teplota dosahuje 1 400 °C. Kotle jsou průtlačné, dvoutahové, s granulační spalovací komorou, jsou vysoké 60 m, jejich výkon je 650 tun páry za hodinu. Pára má teplotu 540 °C a tlak 17 MPa. Každý kotel má mlecí zařízení ze čtyř mlecích okruhů s kroužkovými mlýny o výkonu 36 t/h. Kotle se najíždějí zemním plynem, k zapálení plynových  hořáků se používá elektrická jiskra. Každý kotel je opatřen čtyřmi elektrostatickými odlučovači popílku typu Lurgi a dvěma kouřovými ventilátory.

Strojovna elektrárny je osazena čtyřmi turbínami. Turbíny mají jmenovitý výkon 200 MW a jmenovité otáčky 3 000/min. Na společné hřídeli s turbínou je třífázový generátor, který vyrábí elektrickou energii o napětí 15,75 kV. V blokových transformátorech o výkonu 225 MVA se poté elektřina transformuje na napětí 110 kV a vyvádí do rozvoden Bohumín, Vratimov, Albrechtice a Doubrava.

Technologická zařízení elektrárny jsou chlazena uzavřenými chladicími okruhy doplňovanými vodou z řeky Olše.

Všechny spaliny elektrárny jsou vyčištěny od oxidů dusíku, síry a od popílku. Odsiřovací zařízení, skládající ze dvou absorbérů (jeden pro dva kotle), je v provozu od března 1998 a dodala jej firma Mitsubishi. Elektrárna je dále například vybavena systémem měření vibrací turbosoustrojí od dánského výrobce Bruel and Kjaer. Informační a řídicí systém dodal německý koncern Siemens. V letech 1994–1997 došlo pomocí systému DENOx k denitrifikaci parních kotlů a tím snížení tvorby oxidů dusíku. Z hlediska vlivu na životní prostředí se dětmarovická elektrárna řadí na špičku českých tepelných elektráren, o čemž svědčí i zavedený a certifikovaný systém EMS.

Elektrárna Dětmarovice vyprodukuje ročně cca 400 000 tun vedlejších energetických produktů. Z tohoto množství je 90 % popelovin, které jsou certifikovány a využívány ve stavebnictví především jako přísada do cementu, betonu či pórobetonu. Zbylých 10 % představuje energosádrovec, který je produktem odsíření z mokré vápencové vypírky. Využívá se spolu s částí popelovin k rekultivačním účelům. Přebytky se ukládají na složiště elektrárny.

Společná výroba elektrické energie a tepla v jednom cyklu, tzv. kogenerace, snižuje spotřebu paliva na vyrobenou jednotku energie a tím šetří životní prostředí. Elektrárna Dětmarovice dodává teplo především do města Orlová a současně s horkovodním napáječem provozuje i primární rozvod ve městě. Dále zásobuje teplem odběratele v okolí elektrárny.

Celková roční dodávka představuje cca 600 TJ, instalovaný výkon výměníkových stanic v elektrárně je 120 MWt. V zimě za velkých mrazů protéká potrubím do Orlové i 650 m3 horké vody o teplotě až 140 °C za hodinu. V květnu 2009 začala výstavba horkovodu do města Bohumín, dokončen byl na podzim 2010. Horkovodem bude proudit teplo z elektrárny Dětmarovice do Bohumína po dobu minimálně dvaceti let. Již první dodávky na podzim 2010 přinesly bohumínským zhruba pětinovou úsporu plateb za vytápění a teplou vodu. Náklady na výstavbu horkovodu ve výši 500 milionů korun hradila Skupina ČEZ.

V roce 1954 začal pracovat blok čtyř kotlů se dvěma 50MW turbínami, o tři roky později byly spuštěny do provozu další dva kotle s 50MW turbínou a v roce 1958 poslední dva kotle s turbínou 55 MW. S celkovým výkonem 205 MW byla v té době Elektrárna Hodonín největším zdrojem elektřiny v Československu. Původně bylo v elektrárně instalováno osm práškových kotlů, každý o výkonu 125 tun páry/hod. Kotle byly vyrobeny v ZVU Hradec Králové, turbíny ze Škody Plzeň byly první 50 MW turbíny instalované v Československu. V roce 1966 se celkový výkon elektrárny zvýšil na 210 MW rekonstrukcí turbogenerátoru TG3, při kterém se zvýšil jeho výkon z 50 MW na 55 MW.

Výstavbou nových 100 a 200MW bloků v jiných lokalitách ztrácela Elektrárna Hodonín význam jako dodavatel elektřiny a začala být přestavována na teplárenský provoz. Již v roce 1963 dodávala teplo v páře průmyslovým závodům a ostatním spotřebitelům v Hodoníně. V roce 1980 bylo turbosoustrojí TG4 vyměněno za stroj s regulovaným odběrem páry 180 t/h s potlačenou kondenzací. Obdobným způsobem byla v roce 1996 rekonstruována turbína TG3. V letech 1993–1997 proběhla výstavba dvou fluidních kotlů, každého o výkonu 170 t/h páry a nového turbogenerátoru se dvěma regulovanými odběry pro dodávky tepla.

Rekonstrukce znamenala rovněž podstatnou redukci emisí oxidu síry, dusíku a tuhých znečisťujících látek. Elektroodlučovače dosahují až 99,5% účinnosti záchytu popílku. Protože je elektrárna součástí města, je kladen důraz na odhlučnění provozu, byla vystavěná dokonce protihluková bariéra. Elektrárna nevypouští do řeky Moravy žádné odpadní vody. O citlivém vztahu k okolí nejlépe svědčí i více než třicetileté smrky a borovice na nádvoří elektrárny.

Elektrárna Hodonín je evropským unikátem, neboť jako jediná zásobuje teplem cizí stát – dodává do slovenského města Holíč ročně zhruba 90 000 GJ horkou vodou 150/70 °C. Město Hodonín je zásobováno párou o teplotě 270 °C a tlaku 1,8 MPa. Výroba elektřiny je určena zejména pro potřeby lokality. Elektrárna provozuje páteřní parovody, horkovodní napáječ i primární tepelné sítě. Kromě podniků dodává teplo 9 000 domácnostem. K rozšíření dodávek tepla slouží tepelný napáječ Hodonín-východ, jehož první etapa byla dokončena v roce 1992, druhá v roce 1996. Celková roční dodávka tepla v současnosti činí cca 750 TJ.

Od 31. prosince 2009 je jeden z bloků hodonínské elektrárny určen výhradně ke spalování čisté biomasy. Zařízení disponuje elektrickým výkonem až 30 MW a denně si vyžádá 1 200 tun biomasy. Vytvoření postačující rezervy nutné k pokrytí víkendového provozu vyžaduje dodávku cca 1 600 tun biomasy každý všední den. Hodonínská elektrárna je jedničkou ve Skupině ČEZ ve spalování biomasy.

Již v roce 2000 se zde spálilo celých 2 395 tun dřevní štěpky. Spaluje se také sláma, kořeny, slunečnicové slupky, tradicí se stalo spalování vánočních stromků z hodonínského městského svozu. V roce 2015 se z biomasy vyprodukovalo více než 208 GWh. Kvůli efektivnímu spalování biomasy zde byla zprovozněná laboratoř pro analýzu biomasy, třídič biomasy a dopravní linky na peletky z biomasy s dopravním výkonem 20 tun za hodinu.

S nárůstem spalovaného množství a druhů biomasy bylo potřeba systém dříve ručního vzorkování a analýz biomasy zrychlit a zefektivnit. Přesná znalost vlastností biomasy umožní nejen přesně seřídit režim spalování a zvýšit účinnost kotle, ale i dokladovat s maximální přesností kvalitu a množství spálených biopaliv a objem takto vyrobené elektřiny. Ve spolupráci s ORGREZ Brno je zde od 1. 1. 2012 moderní automatický vzorkovač biomasy.

Za jeden měsíc vzorkovač zvládne zpracovat více než 1 200 vzorků. Odebere vzorky z dopravníku, namele biomasu na zrnitost 0,5 mm, laboratoř stanoví obsah vlhkosti, obsah popela, obsah důležitých prvků – C, H, N, S, následně vypočítá spalné teplo a výhřevnost. Odběr a zpracování vzorků se tak už nedělají ručně, ale za přesně stanovených a stále stejných podmínek.

Vedlejší energetické produkty vznikající ze spalovacích procesů se stávají (za předpokladu splnění technických a zákonných podmínek) surovinou pro další zpracování. Například suchý ložový popel (certifikovaný produkt pod názvem RESAN EHO) částečně nahrazuje písek a zeminu a dá se využít pro zásypy výkopů či výrobu betonových směsí, stabilizát (certifikovaný produkt pod názvem REHAS EHO) je popelová malta, která se dá využít pro výstavbu hrázových těles, vyrovnání terénních nerovností apod., úletový popílek, který se dá využít pro výrobu betonových směsí, cemento-popílkové suspenze, jako přídavek pro výrobu hurd apod.

1. 2. 1994 byl ukončen provoz bloku č. 5 a 31. 12. 1998 ukončil provoz i blok č. 1. Bubnové kotle dvou bloků byly nahrazeny kotly průtlačnými. V letech 1996–1998 se pak uskutečnila generální oprava turbíny bloku č. 4 a výstavba fluidního kotle. V roce 1998 byl zahájen zkušební provoz bloku č. 4 v blokovém uspořádání turbíny s fluidním kotlem. Fluidní kotel dodala firma ABB Energetické systémy. Jeho technologie řeší celý komplex emisí plynů, oxidu siřičitého, oxidů dusíku i oxidu uhelnatého a emisí prachových částic, nepotřebuje tedy dodatečné odsiřovací zařízení.

Tři bloky, s jejichž provozem se počítá i nadále, prošly rozsáhlými úpravami s cílem ještě více snížit dopad výroby elektřiny na životní prostředí. K blokům č. 2 a 3 bylo přistavěno odsiřovací zařízení. V letech 1992–1994 byly u 110 MW bloků č. 2 a 3 vyměněny turbíny, které nyní umožňují dodávku tepla z každého bloku v objemu 170 MW. Odběr dalších 44 MW tepelných umožňuje také turbína bloku č. 4. Turbíny dodala Škoda Plzeň. Bloky č. 2 a 3 byly vybaveny také dalšími zařízeními: moderním řídicím systémem Westinghouse, emise oxidů dusíku se snižují pomocí primárních opatření při spalování, úplně byly rekonstruovány elektroodlučovače. Díky odsíření se dnes pohybují emise popílku kolem 15 mg/Nm3. V roce 1995 byl nainstalován nový vyhodnocovací systém měření koncentrací znečišťujících látek ve spalinách.

Alternátory bloků jsou třífázové, s přímým chlazením statorových plechů vodíkem.

V elektrárně Ledvice se spaluje hnědé uhlí o výhřevnosti 11–13 MJ/kg z dolů Bílina. Uhlí do elektrárny dopravují pásové dopravníky ze sousední úpravny uhlí přímo do zásobníků paliva jednotlivých kotlů nebo na manipulační skládku, která má kapacitu 40 000 t a slouží jako rezerva pro případ výpadku dodávky.

Elektrárna Ledvice kromě výroby elektrické zajišťuje i dodávky tepla pro odběratele v nejbližším okolí – dodává teplo pro města Teplice a Bílina. Společná výroba elektřiny a tepla v jednom cyklu, tzv. kogenerace, snižuje spotřebu paliva na vyrobenou jednotku energie a tím šetří i životní prostředí. Celková roční dodávka tepla odběratelům je cca 1 000 TJ při maximálním tepelném výkonu 150 MW. Instalovaný výkon pro dodávku tepla je 380 MW, kapacita chemické úpravny vody umožňuje dodat 270 MW do tepelných sítí. Elektrárna tedy disponuje značnou výkonovou rezervou, která umožňuje připojení dalších odběratelů (např. město Duchcov) a navýšení dodávek do stávajících lokalit.

Nový ledvický blok je nejmodernějším uhelným elektrárenským blokem u nás. Je to tzv. nadkritický kondenzační blok o výkonu 660 MWe s jedním přihříváním páry a devítistupňovým regeneračním ohřevem napájecí vody. Zdrojem páry je věžový granulační kotel s nadkritickými parametry páry na úrovni 600 °C / 610 °C / 28 MPa, o teplotě chladicí vody na vstupu 18,5 °C, účinnost vlastního kotle je 91,23 %.

Kotel je granulační, věžové konstrukce, s přímým foukáním uhelného prášku, spaluje hnědé uhlí a má tepelný výkon cca 1 286 MWt. Konstrukce je zavěšena, protože se musí počítat s dilatací – prodloužením kotle při zahřátí. Najíždění a stabilizace kotle se děje zemním plynem.

Spaliny se z kotle vyvádějí jednou větví do vysoce výkonných elektrostatických odlučovačů popílku pomocí axiálního kouřového ventilátoru s hydraulicky natáčenými oběžnými lopatkami, který zajišťuje odtah spalin přes dochlazovací výměník a odsiřovací zařízení až do chladicí věže. Tuhé látky ze spalin se odlučují v elektrostatických odlučovačích popílku, zachycený popílek se dopravuje pneumaticky do mezisil popílku, odtud do míchacího centra a do stávajícího popílkového sila, které bude vybaveno automatickou plnicí hubicí pro odběr popílku do autocisteren pro případný prodej. Celá pneudoprava je vybavena účinným odprášením – filtry. Pro odsíření spalin se používá mokrá vápencová vypírka. Blok má jeden absorbér s regulačním rozsahem 50–100 % výkonu. Vedlejším produktem odsíření je sádrovec, který se také dále obchodně využije.

Struska z pod kotle se od vyhrnovače strusky vede do drtiče a následně přes odvodňovací síto na pásové dopravníky, které ji ukládají do sil strusky o objemu 2 × 1 000 m3.

Parní turbína je kondenzační, čtyřtělesová, tandemového uspořádání. Skládá se z jednoproudého vysokotlakého dílu, jednoho dvouproudého středotlakého dílu a dvou dvouproudých nízkotlakých dílů s výstupem do kondenzátorů. Turbína je opatřena devíti odběry pro regeneraci a třemi neregulovanými odběry pro teplofikaci.

Voda se odebírá z Labe přes čerpací stanici Dolní Zálezly. Jako záložní zdroj na omezenou dobu bude sloužit odběr z vodní nádrže Všechlapy. Surová voda se chemicky upraví a slouží jako filtrovaná voda do chladicích okruhů, požární voda, voda do vývěvy kondenzátoru a pro ostatní technologické účely.

Věžový okruh chlazení odvádí odpadní teplo z kondenzátorů chladicí vodou, která se ochlazuje v chladicí věži. Pro nový blok byla vybudována jedna nová chladicí věž, nová čerpací stanice chladicí vody včetně výtlačného a vratného potrubí a dvě provozní vertikální čerpadla. Chladicí okruh je dimenzován pro kondenzační provoz při teplotě chladicí vody 28 oC.

Odpadní vody z odsíření budou sloužit při výrobě vedlejšího energetického produktu – stabilizátu. Další průmyslové odpadní vody, a to zejména odluh z chladicího okruhu, budou v max. možné míře recirkulovány do systému a budou se využívat pro výrobu vápencové suspenze pro odsíření a pro přípravu stabilizátu.

Vyvedení výkonu synchronního generátoru 660 MWe, umístěného na společné hřídeli s turbínou, se děje zapouzdřenými vodiči přes generátorový vypínač, blokový transformátor a zařízení 400 kV na vývodový portál elektrárny, dále pak jednoduchým venkovním vedením 400 kV do rozvodny Chotějovice.

Parní systém s výměníkem o jmenovité výkonu 17 MWt bude zajišťovat dodávku tepla ve svlažené odběrové páře (250 °C, 1,2–2,0 MPa) pro vlastní spotřebu elektrárny, ale zejména do měst Teplice, Bílina a také do dolů Bílina. Celková roční dodávka tepla odběratelům je cca 1 000 TJ při maximálním tepelném výkonu 150 MWt. Značná výkonová rezerva umožňuje připojení dalších odběratelů (např. město Duchcov) a navýšeni dodávek do stávajících lokalit.

Elektrárna Mělník I disponuje instalovaným výkonem 240 MW, má čtyři turbogenerátory po 60 MW. Její stavba byla zahájena roku 1956 a provoz v roce 1960. V osmdesátých letech byla zahájena přestavba elektrárny Mělník I na teplárnu. Současně byla zahájena výstavba tepelného napaječe k dodávce centrálního tepla do Pražské teplárenské soustavy. Dodávka tepla pro hlavní město ČR byla zahájena v roce 1995. Elektrárna Mělník I je primárním výrobcem tepla pro Prahu. Tepelný výkon přenášený napáječem tepla je 650 MW a ročně zajišťuje dodávku ve výši 9 800 TJ. Od roku 2003 je do dodávky tepla zahrnuto i město Neratovice. Od roku 1993 je provozovatelem společnost Energotrans. V červnu 2012 povolil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nákup 100% akciového podílu společnosti Energotrans a. s. společností ČEZ, a. s.

Čtyři bloky Elektrárny Mělník II byly uvedeny do trvalého provozu v listopadu roku 1971. V rámci ekologického a modernizačního programu prošly v letech 1994–1996 dva bloky celkovou rekonstrukcí.

Odsiřovací zařízení využívající metodu mokré vápencové vypírky bylo uvedeno do provozu v druhé polovině roku 1998. Byly instalovány nové turbíny s možností odběru tepla jak v páře, tak v horké vodě.

Instalován byl i moderní řídicí systém Westinghouse WPDF II. Radikálně byly zrekonstruovány kotle (membránové stěny, úprava spalovacích režimů – primární opatření pro redukci NOx, úpravy dodatkových ploch). Elektroodlučovače byly rekonstruovány tak, že jejich účinnost se nyní pohybuje nad hranicí 99 %. Zbývající dva bloky byly trvale odstaveny. Nyní má Mělník II instalovaný výkon 2 × 110 MW. Od roku 2000 je z Elektrárny Mělník II dodáváno teplo do regionálního tepelného napáječe pro město Mělník a blízké obce Horní Počaply a Dolní Beřkovice.

Elektrárna Mělník II dodává teplo horkovodem do města Mělník a do obce Horní Počáply a dále odběratelům v areálu a v blízkosti elektrárny. Celková roční dodávka je cca 500 TJ při maximálním výkonu 80 MWt. Z turbín je však možné odebrat tepelný výkon až 340 MWt.

Obě komodity vyrábí stejně jako teplárna Mělník I ve společném, tzv. kombinovaném cyklu, což vede k podstatně vyššímu využití paliva a tím k energetickým úsporám s pozitivním vlivem na životní prostředí. Od roku 2014 je v provozu tepelný propoj mezi výrobnami Mělník I a Mělník II. Tepelným propojem lze z Mělníku II dodávat tepelný výkon až 120 MW tepelných do Pražské teplárenské soustavy. Tím se zvýšila spolehlivost a bezpečnost dodávek tepla do hlavního města Prahy.

Elektrárna Mělník III s blokem 500 MW byla uvedena do trvalého provozu v roce 1981. Tento blok byl ve své době největším uhelným blokem v České republice. Díky své technické koncepci se stal jedním z nejekonomičtějších energetických bloků uhelných elektráren. V průběhu let prošel většími modernizacemi a rekonstrukcemi. Cílem investičně náročného období v letech 1994–1998 bylo prodloužení životnosti elektrárny na dalších minimálně 20 let při dosažení nejen konkurenceschopnosti provozně-ekonomických parametrů výroby, ale i ekologicky šetrného provozu.

Byla provedena rekonstrukce vysokotlakého tělesa turbíny a blok dosahuje bezpečně původně projektového výkonu 500 MW. V závěru roku 1998 bylo podobně jako na EMĚ II uvedeno do provozu odsiřování spalin s účinností 95 %. Energosádrovec z odsíření je pak zpracováván jako vedlejší energetický produkt v plné výši v přilehlém závodě Rigips na výrobu sádrokartonových desek. Rovněž zbytky po spalování, jako je popílek a struska jsou upravovány na certifikované stavební materiály pro stavební průmysl a rekultivace. Po uskutečnění poslední větší investice na odvodnění strusky v r. 2005 se výroba elektřiny a tepla díky certifikaci popílku, strusky a energosádrovce na vedlejší energetické produkty blíží bezodpadové technologii.

Pro využití výtoku vody z elektrárny byla v areálu postavena malá vodní elektrárna.

Kotle PG 640 od firmy Vítkovice jsou postaveny v polovenkovním provedení. Jedná se o kotle průtlačné, s přihříváním páry, dvoutahové, granulační a s umělým tahem. Turbíny vyrobené ve firmě Škoda Plzeň mají jmenovitý výkon 200 MW. Jsou to třítělesové rovnotlaké kondenzační turbíny s přihříváním páry mezi vysokotlakým a středotlakým dílem a osmi neregulovanými odběry páry pro ohřívání turbínového kondenzátu a napájecí vody.

Alternátory o výkonu 200 MW (235 MVA, 15 kV) jsou třífázové s přímým chlazením statorového vinutí kondenzátem. Chlazení rotoru je vodíkové.

Palivem je v Elektrárně Počerady hnědé energetické uhlí, které se dopravuje po železnici z povrchových dolů mostecké pánve převážně z lokality Hrabák. Zásobárnou vody je řeka Ohře. Vtokový objekt je postaven u obce Březno poblíž Loun.

V letech 1994–1996 se zde instalovala odsiřovací zařízení pracující na principu mokré vápencové vypírky. První blok byl i prvním odsířeným blokem v rámci celé České republiky. V návaznosti na výstavbu odsiřovacích zařízení byl v těsném sousedství elektrárny postaven společný, německo-český podnik KNAUF – závod Knauf Počerady, který vyrábí z odpadního produktu odsiřování, energosádrovce, sádrokartonové desky. Tento podnik je v plném provozu od února roku 1995. Přebytek vyrobeného energosádrovce je pak briketován a dodáván do cementáren jako náhrada přírodního sádrovce. Z původně hydraulického odpopílkování a odstruskování se od roku 1997 začalo postupně přecházet na suchý odběr popílku a jeho následné zpracování na stabilizát. Stabilizátu se využívá pro krajinotvorné úpravy a nepropustné překrytí bývalého uhelného lomu Třískolupy, dále pro asanaci, rekultivaci a jako materiálu k vytváření náspů silnic a podkladového materiálu pro stavbu vozovek.

Elektrárna Počerady zajišťuje teplo pouze pro vlastní potřebu a menší množství prodává firmám v areálu elektrárny. Možnosti dodávek tepla jsou však značné. Po určitých úpravách a doplnění technologie by bylo možné dodávat až 360 MWt, což při obvyklém využití představuje roční dodávku ve výši cca 3 000 TJ.

Další rozvoj Elektrárny Poříčí II byl úzce spjat s orientací na kombinovanou výrobu elektřiny a tepla a na odběr uhlí ze Svatoňovické uhelné pánve. V polovině 90. let se rozhodlo modernizovat kotle a přispět tak k ekologizaci výroby. Jako nejvhodnější řešení byla vybraná varianta výstavby dvou fluidních kotlů o jmenovitém výkonu 250 t/h namísto dožitých čtyř kotlů původních.

Fluidní spalování probíhá při teplotách 830 až 850 °C, při nichž ve spalinách vzniká podstatně méně oxidů dusíku a síry. Po uvedení fluidních kotlů do provozu klesly emise z původních 10 000 tun/rok na pouhých 1 500. Ve strojovně jsou instalovány tři turbogenerátory o jednotkovém jmenovitém výkonu 55 MW. V sedmdesátých letech byly zrekonstruovány na soustrojí odběrově-kondenzační pro zajištění dodávek tepla v horké vodě a páře. V současné době jsou využívána dvě soustrojí a třetí je připraveno pro krytí dodávek pro případ dlouhodobých oprav. Elektrárna Poříčí II patří k tzv. systémovým elektrárnám – díky svému umístění sehrává důležitou roli při udržování dobrých napěťových poměrů v severovýchodních Čechách.

Elektrárny Poříčí zásobují prostřednictvím tří parovodů a dvou horkovodů teplem celý trutnovský region. Jde o parovod Krkonoše (pro Trutnov, Mladé Buky, Svobodu nad Úpou, Janské Lázně a Maršov), Parovod Radvanice přivádí teplo přes Lhotu u Trutnova do stejnojmenné hornické obce a dále do obce Jívka, a dále horkovody Trutnov a Úpice, který na své trase dodává ekologické teplo i do Bohuslavic, Adamova a Suchovršic.

Dodávky tepla pokrývají asi 78 % tepelné potřeby trutnovského regionu a ve zdroji je výkonová rezerva pro připojení dalších odběratelů. Elektrárny dodávají teplo až na místo konečné spotřeby.

Elektrárna Poříčí II disponuje celkovým teplárenským výkonem 294 MW. Ročně dodá prostřednictvím své parní sítě o délce 38 km a horkovodní sítě o délce 35 km odběratelům v 2 560 primárních odběrných místech přibližně 1 500 TJ tepla. Z toho objemu činí 35 %  bytový odběr a 65 % odběr nebytový.

Teplárna Dvůr Králové u Trutnova byla vybudována v roku 1955 jako centrální zdroj tepla pro Dvůr Králové nad Labem aby nahradila nevyhovující lokální zdroje.

První dodávky páry směřovaly do průmyslových podniků. Druhý zdroj byl přidán v roku 1963.  Instalovaný výkon ve dvou kotlích je 1 × 6,3 a 1 × 12 MWe, instalovaný teplárenský výkon činí 115,8 MWt. Ročně se odtud prostřednictvím  parní sítě o délce 11 km dodá teplo v celkovém objemu asi 800 TJ do 100 předávacích míst. Z tohoto objemu více než 11 % činí zásobování bytů. Princip kombinované výroby elektřiny a tepla (tzv. kogenerace) zajišťuje efektivnější využívání energie obsažené v palivu, a tedy i menší množství škodlivin v ovzduší na jednotku vyrobené energie.

V teplárně Dvůr Králové byly zrekonstruovány hlavní kotle na možnost připalování zemního plynu. Byly zde vybudovány nové speciální tkaninové filtry k odloučení prachových částic z kouřových plynů. Používá se zde výhradně palivo o nízkém obsahu síry. Zásadně přebudovány byly i řídicí systémy spalování v kotlích.

Použití kogeneračního způsobu výroby znamená až 32% úsporu vkládaného paliva a stejnou měrou se podílí i na snížení ekologické zátěže krajiny.

Kotle Prunéřova I o výkonu 350 t/h, s parametry páry 13,63 MPa / 540 / 535 °C, jsou dvoutahové, s granulačním topeništěm, průtlačné, s přihříváním páry. Jejich dodavatelem byly Vítkovické železárny. Turbíny 110 MW jsou kondenzační, rovnotlaké, třítělesové, s přihříváním páry v kotli. Každá turbína má sedm neregulovaných odběrů páry pro regeneraci a dva neregulované odběry pro dodávku tepla. K rekonstrukci na teplárenský provoz došlo začátkem devadesátých let. Elektrický výkon je vyveden blokovými třífázovými transformátory 125 MVA, linek 110 kV a 400 kV.

Kotle Prunéřova II mají výkon 660 t/h páry, jejíž parametry jsou 13,53 MPa / 540 / 540 °C. Jsou bubnové, s přirozenou cirkulací, granulační, s přímým foukáním prášku do spalovací komory, s membránovými stěnami, přihříváním páry a s předehřevem spalovacího vzduchu v rotačních ohřívácích typu Ljungström. Parní turbíny 210 MW jsou akční, kondenzační, jednohřídelové, třítělesové, se sedmi neregulovanými odběry pro regenerační ohřev kondenzátu, ohřívání vzduchu pro kotel a vody pro vytápění objektů elektrárny a dodávku do okolí. Přes blokové transformátory 240 MVA se výkon elektrárny vyvádí dvěma linkami 400 kV.

Zdrojem technologické vody je řeka Ohře. Palivo, energetické hnědé uhlí, se těží v lomech Dolů Nástup Tušimice, Severočeských dolů, a. s., odkud se dopravuje po železniční vlečce.

Oba energetické celky byly odsířeny metodou mokré vápencové vypírky. Dodavatelem zařízení pro Elektrárnu Prunéřov I byla německá firma Bischoff, GmbH a zařízení bylo uvedeno do provozu koncem roku 1995. V druhém případě připravilo dodávku „na klíč“ konsorcium japonských firem Mitsubishi Heavy Industries, Mitsubishi Corporation ve spolupráci se ZVU Hradec Králové, a. s., a zařízení zahájilo provoz v létě roku 1996.

Změnil se i způsob nakládání s odpady. Hydraulické odpopelňování nahradilo ukládání tzv. deponátu (směsi popela, produktu odsíření a odpadní vody) do upravené výsypky lomu Merkur Dolů Nástup Tušimice. Energosádrovec, produkt odsíření, kterého Elektrárna Prunéřov I vyprodukuje ročně asi 200 tisíc tun a Elektrárna Prunéřov II více než 550 tisíc tun, se ukládá pouze zčásti, protože v podstatě celá produkce Elektrárny Prunéřov I nachází uplatnění při výrobě stavebního materiálu, tzv. alfa pojiv.

Elektrárny Prunéřov patří k největším dodavatelům elektřiny v ČR. Zároveň dodávají teplo do Chomutova, Jirkova a Klášterce nad Ohří a průmyslové zóny Industrial Park Verne. Instalovaný výkon pro dodávku tepla dosahuje 500 MW.

V současnosti probíhá modernizace Elektrárny Prunéřov II. Navazuje na první vlnu ekologizace provedenou v 90. letech. Pro obyvatele Ústeckého kraje znamená další zlepšení čistoty ovzduší.

Do provozu se postupně uvádějí tři zmodernizované bloky Prunéřova II. Po jejich stabilizaci dojde k odstavení dalších bloků. Blok 1 bude z provozu vyřazen trvale a blok 2 bude v režimu studené zálohy. Výkon těchto bloků bude nahrazen prodloužením provozu elektrárny Prunéřov I do roku 2020. Emisní parametry Prunéřova I jsou výrazně lepší než u nemodernizovaných bloků Prunéřova II.

Energetická historie lokality se začala psát v šedesátých letech minulého století, kdy byla u povrchových Dolů Nástup Tušimice postavena uhelná elektrárna Tušimice I se šesti bloky o výkonu 110 MW. Spuštění elektrárny v roku 1964 tehdy pomohlo vyrovnat a zlepšit tolik potřebné dodávky elektřiny, takže to byla velká událost. V rámci výstavby elektrárny byl postaven i mohutný 196 m vysoký komín, který byl jednou z nejvyšších staveb v tehdejším Československu. Uhlí se do elektrárny dopravovalo pásovými dopravníky přímo z dolu, čímž se ušetřilo za dopravu, snížily se výrobní náklady a tušimická elektrárna byla maximálně využívána.

Hlad po elektrické energii v dalším období si vyžádal výstavbu další elektrárny v lokalitě Tušimice. Jednalo se o moderní uhelnou elektrárnu se čtyřmi bloky o výkonu 200 MWe, které byly postupně uváděny do provozu od listopadu 1974 do prosince 1975. Stejně jako její starší sestra, byla i elektrárna Tušimice II napojena pásovou dopravou na hnědouhelný důl Libouš, zásobárnou surové technologické vody je pro elektrárnu řeka Ohře.

Z technologického hlediska využívala elektrárna Tušimice II blokové uspořádání s průtlačnými, dvoutahovými kotly s granulačním ohništěm o jednotkovém výkonu 660 tun páry za hodinu. Pára s tlakem 16,5 MPa a teplotou 540 °C z každého kotle roztáčela kondenzační třítělesovou turbínu Škoda s generátorem o výkonu 200 MW. Nevyužité teplo bylo z kondenzátoru odnímáno chladicí cirkulační vodou, která se ochlazovala v 96 m vysoké chladicí věži.

Kromě dominantní výroby elektřiny je elektrárna Tušimice II též významným dodavatelem tepla pro město Kadaň i další odběratele v nejbližším okolí.

Postupem času prošla elektrárna řadou úprav a modernizací, týkajících se především optimalizace práce kotlů a plnění stále přísnějších emisních limitů oxidů dusíku a síry. V letech 1994 až 1997 byl nainstalován nový řídicí systém PROCONTROL a ve stejném období probíhala i výstavba odsiřovacího zařízení, založeného na principu mokré vápencové vypírky. Vzniklý energosádrovec tvořil spolu s odebíraným popílkem základ certifikované směsi – deponátu, který se začal využívat k revitalizaci dobývek uhlí v dolech.

Nejvýznamnějším krokem k prodloužení provozu uhelné elektrárny Tušimice II byl určitě projekt komplexní obnovy jejich čtyř bloků v letech 2007 až 2012. Ve dvou etapách byly vyměněny téměř kompletní technologie vždy dvou bloků včetně odsíření, při zachování původních stavebních konstrukcí. Cílem komplexní obnovy bylo zlepšení klíčových parametrů elektrárny a prodloužení její životnosti o 25 let, co je předpokládaná doba vytěžení sousedního dolu Libouš – zdroje uhlí pro elektrárnu. Úspěšnou rekonstrukcí se zvýšila celková čistá účinnost bloků o přibližně 5 %, snížily se emise v průměru o 79 %, vlastní spotřeba bloku o 30 % a spotřeba paliva o cca 14 %.

Zajímavostí obnovy a celkové rekonstrukce elektrárny Tušimice II je zavedení spalin z kotlů do dvou ze čtyř chladicích věží namísto do 300 m vysokého komínu. Výzkumy prokázaly, že rozptylové podmínky jsou při použití věží příznivější, realizace odvodu vyčištěných kouřových plynů jednodušší než u komína a tak byl symbol staré elektrárny postupnou demolicí odstraněn.

Komplexní obnova bloků elektrárny Tušimice II byla uskutečněna v rámci programu obnovy uhelných zdrojů Skupiny ČEZ, který je svým rozsahem a zaměřením na ekologizaci zdrojů výjimečný. Moderní instalovaná technologie v elektrárně Tušimice zajistí její provozování v souladu se současnými evropskými standardy na dalších 25 let.